Notice: Undefined variable: ub in /home/slavikz44/web/stylehub.cz/public_html/application/classes/stalk.php on line 146

Notice: Undefined variable: ub in /home/slavikz44/web/stylehub.cz/public_html/application/classes/stalk.php on line 153

Deprecated: strripos(): Non-string needles will be interpreted as strings in the future. Use an explicit chr() call to preserve the current behavior in /home/slavikz44/web/stylehub.cz/public_html/application/classes/stalk.php on line 153
ODĚVNÍHO PODNIKU | StyleHUB.cz

Výsledky vyhledávání pro dotaz oděvního podniku

Výsledky vyhledávání v sekci: Návrháři

Vlaďka Antlová

Paní Vlaďka Antlová je módní návrhářkou dámských kolekcí Oděvního podniku, a.s. od konce roku 1998. Pochází z Prostějova, zde vystudovala Střední průmyslovou školu oděvní, a pak pokračovala ve studiích v Liberci na Vysoké škole textilní. Studia zakončila s titulem bakalář. Nyní žije a pracuje v Prostějově. Mezi její velké záliby patří nejen móda, ale také například tanec, zpěv a hra na kytaru. Chtěla jste být módní návrhářkou už jako malá dívka? „Mým snem bylo být manekýnkou, to se mi ale nepodařilo. Tento dětský sen se mi však částečně splnil, protože manekýnky oblékám.“ Kdy jste se definitivně rozhodla, že se vydáte na cestu spojenou s módou? „Už jako malou dívku mě mamka k módě vedla. Pročítaly jsme spolu módní časopisy, měla jsem k módě kladný vztah už tehdy. Později jsem se seznámila s malířkou Jaroslavou Záreckou, už bohužel není mezi námi. Právě ona mi v době, kdy jsem se rozhodovala, kam půjdu studovat po základní škole, navrhla, ať se zkusím přihlásit na oděvní školu. Díky ní jsem se připravila na přijímací zkoušky a úspěšně jsem je složila.“ Jako módní návrhářka musíte přemýšlet o tom, co bude módní za rok, za dva… Co je na tom nejtěžší? „Nejtěžší je nakombinovat střihový model s materiálem. Důležité je také zvolit vhodnou barevnost. Jde o to, abych nevolila například stupně šedi v době, kdy budou v módě barevné materiály. Tvořím oděvy, které se budou nosit za rok až za rok a půl. Zhruba po šesti měsících příprav a šití nastává takzvaná žírovací komise. Komise, při které prezentuji před vedením firmy a obchodníky kolekce modelů jednotlivých značek. Den žírovací komise bych přirovnala ke zkoušce na vysoké škole. Představuji kolekce, které jsou uspořádány z modelů zpracovaných na základě mých návrhů, ze kterých je vybíráno to, co se bude nabízet zákazníkům. Tento výběr mohu ovlivnit také svým komentářem a popřípadě i obhajobou, proto mi to tolik připomíná onu zkoušku na vysoké škole. Jako návrhářka pak vidím, čím jsem ve svých návrzích zaujala. Je dobré, že členy komise tvoří i obchodníci, protože ti mají nejlepší přehled o tom, co zákazník očekává a co by mohl akceptovat. To ostatně předvedou na kontraktech, které trvají dva měsíce. V jejich závěru je v číslech jasně viditelné, kolik se jednotlivých modelů prodalo nebo neprodalo. Po těch dvou měsících kontraktů se tedy udělá čára, kdy si řekneme, jak jsme byli nebo nebyli úspěšní.“ Jak byste charakterizovala české ženy? Umějí se dobře oblékat? „Myslím si, že ano. Byli jsme sice v minulosti trošku diskriminování dobou, ve které bylo spousta věcí jinak než máme dnes, ale teď je spíše pravidlem, že česká žena ví, co se nosí a co jí sluší.“ Čtenáře tohoto rozhovoru jistě bude zajímat, jak vypadá šatník módní návrhářky. Můžete nám to prozradit? „Nejsem ženou, která by měla v šatníku jen jeden vyhraněný typ oblečení. Mohu se pochlubit, že můj šatník je poměrně pestrý. Dá se říci, že zrcadlí mé potřeby spojené s oblékáním všedního života. Kostýmky, separátní kalhoty, nebo jeany, trička, halenky, nebo i večerní šaty to vše využiji jak při své práci, tak i ve volném čase.“ Do jaké míry dnes ženy podléhají tomu, co je módní? „Dříve to bylo tak, že celá Evropa nosila jeden typ oblečení. Když byly v módě minisukně, všechny ženy, které chtěly být „in“, nosily minisukně, aniž by se skutečně zamýšlely nad tím, zda jim to opravdu sluší. Byla prostě taková doba. V dnešní době je situace v tomto směru umírněnější, ženy se nenechávají jednoznačně ovlivňovat - chtějí nosit pouze to, co jim sluší. Třeba teď jsou trendové úzké nohavice u kalhot. Dříve by v těchto nohavicích chodily všechny ženy, které by se zajímaly o módu, zatímco teď je to tak, že již ženy striktně nedodržují to, co je právě módní, ale volí oděvy, jak již jsem řekla, podle toho, co jim sluší.“ Čerpáte inspiraci od světových návrhářů? „Módní trendy jsou odrazem tvorby světových módních návrhářů, takže je samozřejmě sleduji. Informace o dění v módním světě čerpám například z módních časopisů, účastním se nejrůznějších módních veletrhů, sleduji internetové stránky zaměřené na módu a jezdím na různé semináře. Z toho všeho sbírám určité prvky, které aplikuji do svých modelů.“ Kde ještě čerpáte inspiraci? „Mým hlavním inspiračním zdrojem, jak jsem předeslala, jsou časopisy, veletrhy a internet, nicméně inspirují mě také lidé, kteří jsou kolem mě. Doufám, že mě inspirace neopustí.“ Co konkrétně máte v Oděvním podniku, a.s. na starost? „La Boutique de Claudette je značka dámské konfekce Oděvního podniku, kterou mám na starost. Jedná se o trendovou kolekci v níž jsou obsaženy prané materiály, například lny. Zákaznice jistě budou znát, že tato značka se aktuálně rozrostla o La Boutique de Claudette - Luxury, což je kolekce plná luxusních materiálů a vypracovaných střihů. Jedná se o nejvyšší značku v nabídce dámské konfekce Oděvního podniku, a.s. Mou další kolekci představuje značka La Boutique de Claudette - Glamour, což je společenská kolekce. Rovněž mám v dámské módě na starost kolekci nadměrných velikostí (Claudette) – tato kolekce je určena ženám, které nosí velikosti 46 – 54. Zodpovídám tedy za modely ve čtyřech značkách. To však není vše. Oděvní podnik rovněž organizuje módní přehlídky. Já na ně připravuji dvanáct originálních – inspirativních večerních šatů. Zabývám se také návrhy modelů pro potřeby individuálních zákazníků.“ Z toho všeho je zřejmé, že se jedná o časově náročnou práci. Je to tak? „Máte pravdu. Někteří lidé si možná myslí, že práce návrháře spočívá pouze v tom, že si vezme tužku a papír a kreslí jednotlivé návrhy. Tak jednoduché to však není. Módní návrhář zastává kromě toho spoustu další organizační práce. Musí například spolupracovat s modelářkami, které jsou nezbytné pro vytváření střihové konstrukce modelů, dále musí být přítomen v dílně, kde se jednotlivé modely realizují. U mě to většinou dopadá tak, že si samotné navrhování nechávám na doma. Když mám nějakou příhodnou chvilku, vymýšlím modely. Potřebuji na to klid. To asi pochopí každý, kdo dělá nějakou tvůrčí práci.“ Mohla byste popsat Váš všední pracovní den? „Jako módní návrhářka Oděvního podniku, a.s. mám klasickou pracovní dobu, nicméně, jak už jsem uvedla, pracuji i doma. V určitém období v roce se vybírají materiály na sezonu, v dalším období se dělají návrhy na doplňky, jako jsou trička, halenky a košile… V další době se zařazují materiály do vybraných fazón. Často se tyto práce prolínají, takže nejde říci, že v lednu dělám jen to a v únoru něco jiného. Pravidelné je to, že do zaměstnání chodím na půl osmou. Po příchodu do práce nejprve řeším organizační záležitosti související například s výrobou vzorků na modelárně. Přijímám také obchodní zástupce z různých textilek, kteří nám nabízejí látky na novou sezonu. Jsem v úzkém kontaktu s modelářkami, s nimiž konzultuji nejrůznější detaily mého návrhu. Ptají se mě, co a jak si představuji. Potom jdu na dílnu, kde se šijí prototypy, kde s mistrovou konzultuji, zda je vše v pořádku, zda je vše dle mých představ. Vyráběný prototyp se chystá na zkoušku, což je další fáze vývoje nového oděvu - zkouší se na manekýnce. Když mám nějaké připomínky, domluvím se s modelářkou na případných úpravách, které se postupně zapracují. Takto se sestavuje prototypová část našich modelů. Kromě toho vyřizuji nejrůznější e-maily a telefony, jsem také v přímém kontaktu s textilkami a s klienty, takže si na nedostatek práce rozhodně nestěžuji. Rozhodně tedy má práce nespočívá pouze v kreslení návrhů.“ Takže i když jdete po ulici, tak se inspirujete? „V podstatě ano. To, jak je ale tato inspirace velká, je přímo úměrné tomu, v jak velkém městě se procházím. Jiné je to na maloměstě, jiné je to ve velkoměstě nebo na veletrhu. Ideální z tohoto pohledu jsou města jako je Paříž, Miláno a další. V Čechách se teprve učíme, jak kombinovat jednotlivé modely a barvy, kdežto v těchto velkých metropolích už to mají zažité.“ Je mezi módními návrháři nějaká rivalita? „Myslím si, že ano, ale především mezi těmi na volné noze, u nichž je otázkou, zda tu či onu zakázku získají nebo ne. Záleží na tom, jakou mají klientelu. Rivalita jako taková je normální věc, osobně ji opovažuji za hnací motor. Tvorbu návrhářů je nutné sledovat a občas si člověk řekne: To je ale zajímavý nápad, to se mu povedlo… Člověk by se měl neustále zdokonalovat, neustále se snažit být lepší.“ Co považujete za svůj největší dosavadní úspěch? „To, že se dámské kolekce, které navrhuji, každou sezonu dobře prodávají. A to se nebavím o několika stovkách, ale o několika tisících kusech, což je pro mě nádherné pohlazení. Za úspěch považuji také to, že jsem měla možnost dělat modely pro manželku pana prezidenta – pro paní Klausovou.“ A máte nějakou metu, které byste chtěla docílit? „Nevím, jestli se mají přání říkat nahlas… Přeji si, aby se mé modely i nadále dobře prodávaly, a aby byly čím dál více úspěšnější. Přála bych si také, aby pro dámskou konfekci nechodily jen ženy středního věku, ale aby se této konfekce nebály ani ženy mladší. Myslím si, že když lidé zavítají k nám do obchodů, určitě ocení to, co děláme. Máme jim co nabídnout. U nás si v dámské módě mohou vybrat skutečně všechny ženy, protože nabízíme oděvy nejrůznějších značek, které jsou vhodné jak pro mladé, tak pro generaci střední i generaci straší.“

Pokračovat na článek


Ondřej Ziegler

Ondřej Ziegler, vrchní ředitel pro design a prodej společnosti Oděvní podnik, a.s., se narodil 11. dubna 1967. V Oděvním podniku, a.s. pracuje od roku 1987. Pochází z Prostějova. V tomto městě dodnes nejen pracuje, ale i bydlí. Mezi záliby pana ředitele patří jeho práce, tedy móda. S oblibou sleduje nejen módní přehlídky a pročítá módní časopisy, ale dívá se také na nejrůznější televizní kanály, například na MTV, kde jsou, jak řekl, nejnovější módní trendy často zastoupeny díky interpretům různých klipů. Málokdo ví, že pan ředitel hrával 25 let závodně basketbal, dokonce v tomto sportu dosahoval takových výsledků, že hrál 1. dorosteneckou basketbalovou ligu. Dnes se však věnuje především módě, na sport však v žádném případě nezanevřel, což dokazuje například tím, že se rekreačně věnuje tenisu. Jeho hlavním zájmem je však rodina. Pane řediteli, chtěl jste být už jako malý designérem? „Ani ne. Naše rodina sice byla umělecky založena, ale v trošičku jiných sférách. Mí prapředci – dědeček a pradědeček – byli jedni z nejslavnějších řezbářů v republice. Pracovali na významných zakázkách. Práci se dřevem přenesli i na mého otce. Nedávno vyšla kniha o známých loutkářích a o mých předcích v ní bylo několik stran. Jako malý chlapec jsem tedy pracoval s otcem v dílně. Dělal například ozdobné vázy, sochy, snažil se tvořit koláže. Byl všestranný umělec. Jako malý jsem se tedy pohyboval mezi různými soustruhy a sadami dlát. Když mi však bylo sedm let, otec zemřel. Neměl jsem se již dál od koho tomuto řemeslu učit. Řemeslo tedy kvůli tomu nepřešlo z otce na syna, ta kontinuita se zastavila. Když jsem se později rozhodoval, na jakou školu jít, rozhodl jsem se pro oděvní školu. Byla tehdy velmi prestižní, zdaleka ne každý se na ni dostal.“ Můžete prozradit, jak jste se vlastně dostal k tomu, že nyní navrhujete oděvy? „Začalo to zhruba před čtvrt stoletím, kdy jsem studoval střední oděvní školu v Prostějově. Popravdě řečeno byl prvopočátek mého zájmu o design v tom, že už tehdy předváděly oděvy nejhezčí děvčata. Abychom se k nim jako kluci dostali, navrhovali jsme postupně modely. Vyhráli jsme tehdy dokonce celostátní kolo soutěže Zenit – mladý módní tvůrce. Vítězství v této soutěži se nám dokonce podařilo obhájit. Po škole jsem ve firmě začal dělat střihy, následovalo modelování, potom jsem se stal designérem dámské módy a poté šéfdesignérem dámské módy. Později jsem se stal šéfdesignérem celé firmy a na starost mám i prodej, takže můj vztah k módě je dlouhodobý proces.“ V době Vašich studií vlastně ani nebyl v obchodech tak velký výběr oděvů… „Dnes je nabídka zboží velmi široká, tenkrát nebylo skoro nic. Dělalo se několik modelů ve velkých sériích a v nich chodila celá republika. To jsem samozřejmě nechtěl, toužil jsem po jeansech atd. Když jsem si je chtěl koupit, musel jsem na ně stát šest hodin frontu v Tuzexu, nakonec jsem si stejně musel vzít jeansy, které mi neseděly, protože jsem je chtěl, ale neměli mou velikost… Situace v té době byla úplně jiná. Dnes už se to zdá být směšné, ale v době, kdy jsem chodil do školy, a ještě nějakou dobu potom, jsem si na sebe většinu věcí šil – kabáty, kalhoty… Kupoval jsem si látky, střihy jsem obkoukával v hudebních časopisech nebo náhodně v televizi, když se tam něco dostalo. Když si člověk šil věci sám na sebe, mělo to určitá pozitiva i negativa. Mezi pozitiva patřilo to, že člověk měl něco, co nenosí celý národ, mezi negativa patřilo to, že do jisté míry vyčníval. Třeba já jsem vyčníval dost.“ Čím to bylo? „Hlavně tím, že všichni nosili třeba šedé kalhoty, ale já měl červené. V té době to skutečně nebylo obvyklé. Ne všichni to dobře snášeli. Dnes je jiná doba. Dnes už podle oblečení nikdo nikoho nehodnotí, ale kdo tenkrát trošku vyčníval, tak nepůsobil na okolí moc pozitivně. Vyčníval jsem nejen oděvy, ale i účesem. Měl jsem takovou dlouhou patku… Ostříhali mi ji. Kdo tenkrát nežil, asi si to nedovede představit. Dnes si každý může koupit vše – dle svých představ a peněženky. Kdo chce do oblečení investovat více, kupuje si oděvy luxusnějších značek, kdo méně, může si v nějakých obchodech koupit třeba trika za pár desítek korun. Je to otázka financí a vkusu, ale ty možnosti tu jsou, obchody jsou plné. Tenkrát to tak nebylo a právě to byl jeden z důvodů, proč mě móda tolik chytila. Mohl jsem šít pro sebe i pro známé.“ Jak je vlastně možné, že muž může dobře navrhovat dámskou módu? „Musím říci, že hodně návrhářek dělá modely pro to, aby se buď ony nebo jejich zákaznice líbily mužům. Ony si ale jenom myslí, co se mužům líbí, zatímco muži nejlépe vědí, v čem se jim ty ženy líbí. Právě to je důvod, proč to muži umí dobře navrhnout. To je ta základní inspirace, jinak však inspiraci lze čerpat v módě italské, francouzské a na módních veletrzích, na veletrzích materiálů i z tzv. módy ulice. Je nutné sledovat obecný trend a do toho doplnit svůj pohled.“ Co Vás při tvorbě inspiruje? „Uvedu jeden konkrétní příklad: V lednu jsme byli na veletrhu ve Florencii. Najednou jsem si všiml, že muž u jednoho z luxusních stánků měl strašně krátké kalhoty. Pomyslel jsem si, že to nevypadá moc dobře, že je to divné. Šel jsem dál a viděl jsem dalšího muže, který měl krátké kalhoty a navíc k tomu ještě pruhované ponožky. Když jsem se na to zaměřil, zjistil jsem, že zhruba 60 % mužů tam mělo úzké krátké kalhoty. Říkal jsem si, že to nemůže být náhoda. V krátkých kalhotách přišli i lidé z jedné významné japonské firmy, viděl jsem, že i Japonci mají krátké kalhoty... Chápete: měli je i Japonci, u kterých je vždy problém opačný, protože jsou menší a kalhoty mívají dlouhé. V tu chvíli jsem pochopil, že se jedná o trend.“ A teď mám jednu trošku záludnou otázku: Do jaké doby se dá móda předvídat? V Oděvním podniku pracujete na modelech, které se budou nosit za rok nebo za dva, ale dá se odhadnout, jakým směrem se bude móda ubírat třeba za deset let? „To asi ne. Móda, jak jste řekl, se tvoří maximálně na dva roky dopředu. Není to tak, že bych si sedl ke stolu a řekl si: „Tak, teď mám dobrou náladu, tak určím, co se bude nosit třeba za tři roky“. To nejde. Módní směry se určují podle světových módních návrhářů, tyto směry pak rozvíjejí různá světová módní studia. I kdybyste znal nejrůznější informace ze světa módy, není možné, abyste určil módní směry v budoucnosti. To by musela být hodně velká náhoda. Když naši designéři pracují na kolekcích, světový trend je již určen. Módu neurčuje jen jeden nezávislý člověk, ta mozaika se skládá z mnoha střípků. Určování módy je velice složité. Když chce být ale firma konkurenceschopná, musí se držet světové módní linie. Když by všichni ve světě v rámci módního trendu nosili krátké sukně do půlky stehen a vy byste říkal, že trendová je délka sukní po kotníky, nikdy byste to jako světový trend neprosadil. V módě to funguje tak, že někdo dá první impulz, na který se pasují další kroky. První impulz dá třeba nějaký významný světový návrhář, nicméně než tento určený trend obejde svět, nějakou dobu to trvá. Ještě před patnácti lety se říkalo, že to, co je teď módní v Itálii, k nám přijde za dva roky. Teď už je to jinak. Firmy se hodně globalizovaly, lidé hodně cestují…, není tedy problém, aby módní věci byly v Čechách souběžně nebo s minimálním odstupem jako třeba v Itálii.“ Co patří mezi Vaši hlavní pracovní náplň v Oděvním podniku, a.s.? „Má pracovní náplň je naprosto jednoduchá: Co si se svými týmy navrhnu, to také musím prodat. Pro mě je tedy nejpodstatnější, aby byly navrženy odpovídající módní kolekce, a potom tyto kolekce dostat k zákazníkům. Mým úkolem je tedy přenášet požadavky trhu do designu a zase naopak trendy přenést do prodeje. Děláme týmově. Každý do prodejní kolekce přináší nějakou část nápadu, i když jsou zde jednotliví designéři, kteří mají dané kolekce na starost, vždy zde sedíme jako jedna skupina a hodnotíme materiály, výběr modelů z kolekce atd. Všechny značky v naší společnosti jsou pro mě důležité – jak výrobek za 15 tisíc korun, tak výrobek za 500 korun. Všem oděvům je při jejich vývoji věnována stejně důkladná péče.“ Prozradíte mi, co Vás na Vaší práci nejvíce baví? „Zajímavé je pro mě sledování módních trendů, navštěvování jednotlivých textilek, výběr materiálů, příprava designu a potkávání se s lidmi, které bych při jiné práci nepotkal. Nejvíce mě potěší, když se nám to, co navrhneme, podaří prodat, a to třeba i do zahraničí. Mám radost z velkých kontraktů. Práce mě tedy baví od začátku až do konce.“ Jak jsem si všiml, umíte i řadu jazyků… „To musím, jinak bych se nedomluvil. Musím se snažit přizpůsobovat se řečem jednotlivých zákazníků. Když tedy přijede Rus, tak s ním mluvím rusky, s Polákem polsky atd.“ Je něco, co byste chtěl vzkázat čtenářům tohoto rozhovoru? „Ať se přijdou podívat do našich prodejen. Slyšel jsem, že se o nás dříve říkalo, že jsme jen pánská firma nebo jen drahá firma, ale myslím si, že to už dávno neplatí. Máme komplexní nabídky za velmi příznivé ceny. Čtenářům bych tedy vzkázal, aby prověřili kvalitu, kterou nabízíme.“

Pokračovat na článek