184ZOBRAZENÍ

Ondřej Ziegler, vrchní ředitel pro design a prodej společnosti Oděvní podnik, a.s., se narodil 11. dubna 1967. V Oděvním podniku, a.s. pracuje od roku 1987. Pochází z Prostějova. V tomto městě dodnes nejen pracuje, ale i bydlí. Mezi záliby pana ředitele patří jeho práce, tedy móda. S oblibou sleduje nejen módní přehlídky a pročítá módní časopisy, ale dívá se také na nejrůznější televizní kanály, například na MTV, kde jsou, jak řekl, nejnovější módní trendy často zastoupeny díky interpretům různých klipů. Málokdo ví, že pan ředitel hrával 25 let závodně basketbal, dokonce v tomto sportu dosahoval takových výsledků, že hrál 1. dorosteneckou basketbalovou ligu. Dnes se však věnuje především módě, na sport však v žádném případě nezanevřel, což dokazuje například tím, že se rekreačně věnuje tenisu. Jeho hlavním zájmem je však rodina.

Pane řediteli, chtěl jste být už jako malý designérem?

„Ani ne. Naše rodina sice byla umělecky založena, ale v trošičku jiných sférách. Mí prapředci – dědeček a pradědeček – byli jedni z nejslavnějších řezbářů v republice. Pracovali na významných zakázkách. Práci se dřevem přenesli i na mého otce. Nedávno vyšla kniha o známých loutkářích a o mých předcích v ní bylo několik stran. Jako malý chlapec jsem tedy pracoval s otcem v dílně. Dělal například ozdobné vázy, sochy, snažil se tvořit koláže. Byl všestranný umělec. Jako malý jsem se tedy pohyboval mezi různými soustruhy a sadami dlát. Když mi však bylo sedm let, otec zemřel. Neměl jsem se již dál od koho tomuto řemeslu učit. Řemeslo tedy kvůli tomu nepřešlo z otce na syna, ta kontinuita se zastavila. Když jsem se později rozhodoval, na jakou školu jít, rozhodl jsem se pro oděvní školu. Byla tehdy velmi prestižní, zdaleka ne každý se na ni dostal.“

Můžete prozradit, jak jste se vlastně dostal k tomu, že nyní navrhujete oděvy?

„Začalo to zhruba před čtvrt stoletím, kdy jsem studoval střední oděvní školu v Prostějově. Popravdě řečeno byl prvopočátek mého zájmu o design v tom, že už tehdy předváděly oděvy nejhezčí děvčata. Abychom se k nim jako kluci dostali, navrhovali jsme postupně modely. Vyhráli jsme tehdy dokonce celostátní kolo soutěže Zenit – mladý módní tvůrce. Vítězství v této soutěži se nám dokonce podařilo obhájit. Po škole jsem ve firmě začal dělat střihy, následovalo modelování, potom jsem se stal designérem dámské módy a poté šéfdesignérem dámské módy. Později jsem se stal šéfdesignérem celé firmy a na starost mám i prodej, takže můj vztah k módě je dlouhodobý proces.“

V době Vašich studií vlastně ani nebyl v obchodech tak velký výběr oděvů…

„Dnes je nabídka zboží velmi široká, tenkrát nebylo skoro nic. Dělalo se několik modelů ve velkých sériích a v nich chodila celá republika. To jsem samozřejmě nechtěl, toužil jsem po jeansech atd. Když jsem si je chtěl koupit, musel jsem na ně stát šest hodin frontu v Tuzexu, nakonec jsem si stejně musel vzít jeansy, které mi neseděly, protože jsem je chtěl, ale neměli mou velikost… Situace v té době byla úplně jiná. Dnes už se to zdá být směšné, ale v době, kdy jsem chodil do školy, a ještě nějakou dobu potom, jsem si na sebe většinu věcí šil – kabáty, kalhoty… Kupoval jsem si látky, střihy jsem obkoukával v hudebních časopisech nebo náhodně v televizi, když se tam něco dostalo. Když si člověk šil věci sám na sebe, mělo to určitá pozitiva i negativa. Mezi pozitiva patřilo to, že člověk měl něco, co nenosí celý národ, mezi negativa patřilo to, že do jisté míry vyčníval. Třeba já jsem vyčníval dost.“

Čím to bylo?

„Hlavně tím, že všichni nosili třeba šedé kalhoty, ale já měl červené. V té době to skutečně nebylo obvyklé. Ne všichni to dobře snášeli. Dnes je jiná doba. Dnes už podle oblečení nikdo nikoho nehodnotí, ale kdo tenkrát trošku vyčníval, tak nepůsobil na okolí moc pozitivně. Vyčníval jsem nejen oděvy, ale i účesem. Měl jsem takovou dlouhou patku… Ostříhali mi ji. Kdo tenkrát nežil, asi si to nedovede představit. Dnes si každý může koupit vše – dle svých představ a peněženky. Kdo chce do oblečení investovat více, kupuje si oděvy luxusnějších značek, kdo méně, může si v nějakých obchodech koupit třeba trika za pár desítek korun. Je to otázka financí a vkusu, ale ty možnosti tu jsou, obchody jsou plné. Tenkrát to tak nebylo a právě to byl jeden z důvodů, proč mě móda tolik chytila. Mohl jsem šít pro sebe i pro známé.“

Jak je vlastně možné, že muž může dobře navrhovat dámskou módu?

„Musím říci, že hodně návrhářek dělá modely pro to, aby se buď ony nebo jejich zákaznice líbily mužům. Ony si ale jenom myslí, co se mužům líbí, zatímco muži nejlépe vědí, v čem se jim ty ženy líbí. Právě to je důvod, proč to muži umí dobře navrhnout. To je ta základní inspirace, jinak však inspiraci lze čerpat v módě italské, francouzské a na módních veletrzích, na veletrzích materiálů i z tzv. módy ulice. Je nutné sledovat obecný trend a do toho doplnit svůj pohled.“

Co Vás při tvorbě inspiruje?

„Uvedu jeden konkrétní příklad: V lednu jsme byli na veletrhu ve Florencii. Najednou jsem si všiml, že muž u jednoho z luxusních stánků měl strašně krátké kalhoty. Pomyslel jsem si, že to nevypadá moc dobře, že je to divné. Šel jsem dál a viděl jsem dalšího muže, který měl krátké kalhoty a navíc k tomu ještě pruhované ponožky. Když jsem se na to zaměřil, zjistil jsem, že zhruba 60 % mužů tam mělo úzké krátké kalhoty. Říkal jsem si, že to nemůže být náhoda. V krátkých kalhotách přišli i lidé z jedné významné japonské firmy, viděl jsem, že i Japonci mají krátké kalhoty... Chápete: měli je i Japonci, u kterých je vždy problém opačný, protože jsou menší a kalhoty mívají dlouhé. V tu chvíli jsem pochopil, že se jedná o trend.“

A teď mám jednu trošku záludnou otázku: Do jaké doby se dá móda předvídat? V Oděvním podniku pracujete na modelech, které se budou nosit za rok nebo za dva, ale dá se odhadnout, jakým směrem se bude móda ubírat třeba za deset let?

„To asi ne. Móda, jak jste řekl, se tvoří maximálně na dva roky dopředu. Není to tak, že bych si sedl ke stolu a řekl si: „Tak, teď mám dobrou náladu, tak určím, co se bude nosit třeba za tři roky“. To nejde. Módní směry se určují podle světových módních návrhářů, tyto směry pak rozvíjejí různá světová módní studia. I kdybyste znal nejrůznější informace ze světa módy, není možné, abyste určil módní směry v budoucnosti. To by musela být hodně velká náhoda. Když naši designéři pracují na kolekcích, světový trend je již určen. Módu neurčuje jen jeden nezávislý člověk, ta mozaika se skládá z mnoha střípků. Určování módy je velice složité. Když chce být ale firma konkurenceschopná, musí se držet světové módní linie. Když by všichni ve světě v rámci módního trendu nosili krátké sukně do půlky stehen a vy byste říkal, že trendová je délka sukní po kotníky, nikdy byste to jako světový trend neprosadil. V módě to funguje tak, že někdo dá první impulz, na který se pasují další kroky. První impulz dá třeba nějaký významný světový návrhář, nicméně než tento určený trend obejde svět, nějakou dobu to trvá. Ještě před patnácti lety se říkalo, že to, co je teď módní v Itálii, k nám přijde za dva roky. Teď už je to jinak. Firmy se hodně globalizovaly, lidé hodně cestují…, není tedy problém, aby módní věci byly v Čechách souběžně nebo s minimálním odstupem jako třeba v Itálii.“

Co patří mezi Vaši hlavní pracovní náplň v Oděvním podniku, a.s.?

„Má pracovní náplň je naprosto jednoduchá: Co si se svými týmy navrhnu, to také musím prodat. Pro mě je tedy nejpodstatnější, aby byly navrženy odpovídající módní kolekce, a potom tyto kolekce dostat k zákazníkům. Mým úkolem je tedy přenášet požadavky trhu do designu a zase naopak trendy přenést do prodeje. Děláme týmově. Každý do prodejní kolekce přináší nějakou část nápadu, i když jsou zde jednotliví designéři, kteří mají dané kolekce na starost, vždy zde sedíme jako jedna skupina a hodnotíme materiály, výběr modelů z kolekce atd. Všechny značky v naší společnosti jsou pro mě důležité – jak výrobek za 15 tisíc korun, tak výrobek za 500 korun. Všem oděvům je při jejich vývoji věnována stejně důkladná péče.“

Prozradíte mi, co Vás na Vaší práci nejvíce baví?

„Zajímavé je pro mě sledování módních trendů, navštěvování jednotlivých textilek, výběr materiálů, příprava designu a potkávání se s lidmi, které bych při jiné práci nepotkal. Nejvíce mě potěší, když se nám to, co navrhneme, podaří prodat, a to třeba i do zahraničí. Mám radost z velkých kontraktů. Práce mě tedy baví od začátku až do konce.“

Jak jsem si všiml, umíte i řadu jazyků…

„To musím, jinak bych se nedomluvil. Musím se snažit přizpůsobovat se řečem jednotlivých zákazníků. Když tedy přijede Rus, tak s ním mluvím rusky, s Polákem polsky atd.“

Je něco, co byste chtěl vzkázat čtenářům tohoto rozhovoru?

„Ať se přijdou podívat do našich prodejen. Slyšel jsem, že se o nás dříve říkalo, že jsme jen pánská firma nebo jen drahá firma, ale myslím si, že to už dávno neplatí. Máme komplexní nabídky za velmi příznivé ceny. Čtenářům bych tedy vzkázal, aby prověřili kvalitu, kterou nabízíme.“